Sulcorebutie v Bolívii 2009 (3. část)

Některé zajímavé a nové lokality Sulcorebutií v Bolívii

3. část: Villa Granado – Tin-Tin – Misque – Arani

Je listopad loňského roku a já putuji již po osmé naším druhým domovem, Bolívií. Společně se svými kamarády se snažíme objevit další nové druhy a to především rodu Sulcorebutia. Je to čím dál obtížnější, protože těch bílých míst na mapě Bolívie ubývá.

Je 10. listopadu roku 2009 a my už nemůžeme dospat, protože nás čeká velký útok na rostlinu, kterou před lety objevil Heinz Swoboda. Nazval ji provizorně Sul. bruchii n.n.. Od té doby nikdo tuto rostlinu nenalezl. Proto je ve sbírkách velice málo rozšířená a vzácná. Věděli jsme, že když kaktus objevíme tak ho můžeme popsat jako nový druh!!! O to větší motivace.

Po 7. hodině vjíždíme do Villa Granado, kde se ptáme na lokalitu Pirua-Pirua. Konečně jeden místní občan zná toto místo. Ačkoliv od časných ranních hodin popíjí číču, vypadaljí jeho informace věrohodně, zvláště, když řekl, že je biolog. Dáváme si malé občerstvení a vyrážíme dle návodu řečištěm do hor na horizontu. Prašná cesta v řece je často minimálně znatelná. Několikrát se vracíme, až konečně vyjíždíme do hor nad řekou.

Prašná cesta nás vede k prvním skalnatým kopečkům. Samozřejmě hned zastavujeme a netrpělivě prohlížíme každou píď země. Bohužel nalézáme jen Lobivie sp. Pokračujeme dále. Zastavujeme na několika kopcích, kde si myslíme, že porostou hledané Sulcorebutie. Nic nenacházíme. Dorážíme k několika chalupám Pirua-Pirua, kde se snažíme kontaktovat domorodce. Většina jich před námi utíká a když nestačí utéci, tak neumí španělsky.

Láďa nachází odvahu a leze do jednoho stavení, které působí spíše jako přístřešek pro kozy. Je mile překvapen, protože v tomto brlohu potkává pohlednou, asi 20 letou dámu, hezky oblečenou. Ta mluví dobře španělsky, pracuje totiž v Santa Cruz a do Pirua-Pirua přijela za svojí matkou. Další překvapení je i to, že když se jí Láďa ptá na lokalitu hledané sulcorebutie, mladá dáma bez meškání odpovídá. Prý tyto rostliny rostou hned za jejich polem, na malém kopečku. V tu chvíli se naše chůze mění v klus.

Konečně jsme tu a Sulcorebutie bruchii n.n. také… Nádherné rostliny, často v trsech. Bohužel rostou jen na tomto jediném kopečku. Fotíme je, sbíráme semena a opouštíme tuto vysněnou lokalitu. Důvodem jsou nepříjemné pohledy a reakce domorodců, kteří se čím dál více přibližují k našemu kopečku. Už víme i jak se nová Sulcorebutie bude jmenovat… Nadšeni tímto nálezem pokračujeme na Aiqiule a dále na Misque.

Tady si dáváme jídlo a jedeme na Tin-Tin. Zde nám poradil Brian Bates lokalitu dalšího, pro nás nového druhu: Sulcorebutia markusii v. tintinensis. Prý roste na kopci, kerý uvidíme hned při výjezdu z náměstí. Skutečně vidíme dosti příkrý kopec, na který se nikomu nechce. Tak jdu já s Liborem.

V ohromném vedru vylézáme až na terasu těsně pod vrcholem. Bohužel nikde ani kytka. Znechuceni se spouštíme dolů. Vracíme se na náměstí, kde zjišťujeme, že odsud vedou ještě 2 další cesty, kde je kopec na výjezdu. Naštěstí napodruhé jsme úspěšnější a po vystoupání do výšky skoro 3000m nalézáme několik rostlin. Začíná se šeřit, sjíždíme tedy níže a kempujeme. Podrobnou prohlídku lokality necháme na ráno.

Vstáváme velmi brzy a celí natěšení objevujeme několik početných populací na okolních kopcích. Některé trsy mají až několik desítek hlaviček. Spokojeni s tímto nálezem se vracíme do Misque. Odsud podnikáme další cestu do oblasti, kde nikdo z nás ještě nebyl. Chceme projet přes 4000 m vysoké hory do Clizy. Ptáme se domorodců, jak je to daleko. Většinou nikdo tak daleko nebyl nebo si vymýšlí časový údaj o cestě, často tvrdí, že je to několik desítek hodin.

To nás ale neodrazuje projet tento horský masív. Jsme připraveni v horách i přespat. Zásoby vody, potravin i benzínu máme totiž dostatečné. Stavíme na mnoha lokalitách, kde nacházíme Sulcorebutie. Nejdříve nacházíme Sul. misquensis. Směrem dále nám rostliny připomínají Sul. markusii. Nejkrásnější rostliny nacházíme ve výšce 3640m. Zde je směs všeho možného. Rostliny trnité i krátkotrnné, s květy červenými i oranžovými, nechybí ani květy dvoubarevné. Kdybych tuto rostlinu měl nějak nazvat, tak určitě varicolor.

Zastavujeme na dalších zajímavých lokalitách a ptáme se domorodců na cestu. Zde se dozvídáme od jednoho řidiče, že tato cesta nevede do Clizy, jak jsme se mylně domnívali, ale do Arani a je to už jen 2 hodiny. Naštěstí tato informace je pravdivá a my za 2 hodiny přijíždíme do Arani.

Před sjezdem do Arani objevujeme další klenot bolivijské flóry: Puya raymondii. Tato gigantická bromélie roste hlavně v Peru v oblasti pod Huascaránem, ve výšce kolem 4500m. O lokalitě v Bolívii nebylo mnoho napsáno, protože je pro většinu lidí neznámá. Na nalezišti, která je ve výšce 3000 m je jen 200 – 300 rostlin, z toho jsme viděli 3 rostliny kvetoucí. Celá oblast je bezohledně zaleňována rychle rostocími eucalypty a borovicemi. Na mnoha místech totálně zničili populaci.

Dalším nebezpečím je bolivijské zemědělství. Políčka indiánů se nekompromisně tlačí k rostlinám. Jestli nenastane výrazná změna v tomto ekosystému a aktivní ochrana, bude celá populace zničena. Všem doporučuji vidět Puyu raymondii v přírodě. Je to něco podobného, jako vidět peruánské Machu Picchu…