Poslední moje cesta do Bolívie v listopadu 2022 nás zavedla do nižší nadmořské výšky, k toku řeky Rio Grande. Tato oblast je v nadmořské výšce kolem 1200m, což na bolívijské poměry je velmi nízko. Při této cestě jsme zažili nejsušší Bolívii v historii. Mnoho měsíců zde nepadla ani kapka vody, rostliny byly totálně seschlé, zalezlé v zemi. Ty, které stačily odkvést neměly energii vytvořit plody. Ne jinak tomu bylo i v údolí Rio Grande. Je faktem, že údolí má výrazně lepší mikroklima než ostatní okolí.
Naše cesta vedla ze Zudaňez, přes Mojokoyu, kolem nové Sulcorebutia malvinae sp.n. dále klesáním k Rio Grande až do Pasopapy. Neopomněli jsme se zastavit v klesání na výškové kótě 1800m, kde je lokalita Cremnocereus albipilosus. Byli jsme zvědaví, jestli jako loni bude mít zralé plody resp. květy. Tři zralé plody byly, děkujeme. Květy znovu žádné. Pokračujeme v klesání k Rio Grande. Teplota stále stoupá až k 35 stupňům. Přijíždíme k Rio Grande a vidíme úžasnou lokalitu Echinopsis klingeriana v. riograndensis. Je ohraničena červeným podložím, jinde neroste. V tomto roce máme velké štěstí, protože můžeme pozorovat zralé plody. Je to velké štěstí, protože zrání plodů je v tomto vedru velice rychlé. Zralé plody okamžitě odnášejí všudypřítomní mravenci. Obdivujeme dominantní Neocardenasia herzogiana, jako vždy s násadou květů a plodů zároveň. Keřové patro tvoří žlutě kvetoucí keře Cochlospermum tetraporum. U báze keřů, ve stínu nalézáme Gymnocalycium zegarae s nasazenými plody. Některé ještě kvetou. Pokračujeme dále směr Pasorapa. Při stoupání z údolí nalézáme majestátní Vatricania guentherii. Je zajímavé, že zde rostou ve velkém vedru a u nás snášejí dobře chladné zimování! Na dálku svítí jejich boční , rezavá cefália.Vše doplňují trsovité Cleistocactus sp. obsypané plody i květy. Zastavujeme na lokalitě, kde vidíme trsy Parodia columnaris. Společně s nimi znovu Gymnocalycium zegarae, Cleistocactusy a i zástupci rodu Echinopsis. Slunce spaluje rostliny, které jsou na prostranstvích mezi keři. Gymnocalycia jsou jako vždy pod keři. Krásná lokalita. Všude na keřích je velké množství tillandsií. Za zmínku stojí drobné Tillandsia bryoides, recurvata čí capillaris. Z větších druhů poznáváme Tillandsia streptocarpa a duratii. Je vidět, že je zde už lepší mikroklima s častými mlhami. Stoupáme stále výše z údolí, naše Nissany Patrol mají co dělat. Cesta se stále klikatí, vegetace houstne, evidentně je zde vlhčeji. Stromy vytváří souvislý porost. Jako epifyty zde visí Tillandsia usneoides s drobnými hlavičkami. Je to další důkaz vlhčího klimatu. Další překvapení nás čeká ve výšce 2200m. Na ohromném stromě visí jako hadi mohutné cereusy. Po 2-3m se dýmkovitě stáčejí k nebi. Při svých toulkách Jižní Amerikou jsme viděli různé drobnější cereusy v korunách stromů , ale nikdy ne něco tak velkého a mohutného. I délka výhonů, až kolem 3m nemá obdoby. Zkoumáme nasazená poupata, která vůbec Trichocereus nepřipomínají. Na řezu vypadají spíše nějaký Corryocactus. I síla větví je až kolem 10cm. Na první pohled rostlina vypadá jako Trichocereus spachianus. Další pozorování těchto rostlin a především jejich květů nám pomůže tuto další novinku determinovat. Zatím to vypadá na něco úplně nového, ať na úrovni druhu nebo dokonce rodu. Totálně vysušení přijíždíme až do zemědělsky využívané Pasorapy a pokračujeme do Aiquile, kde rozbalujeme náš tábor. Připravujeme náš nový vařič a novou bombu a chystáme se vařit. Tentokrát bude knedlo – vepřo – zélo po Bolívijsku. Recept je jednoduchý: uvaříme oloupané brambory /místo knedlíků/ v druhém hrnci osmažíme cibulku s loveckým salámem /místo vepřového/ a hlávkové zelí z tržiště v Aiquile, které na drobno nakrájíme a dusíme vše dohromady. Na závěr rozmačkáme brambory lahví od vína Kollberg a vše promícháme. A hurá do toho. Chystáme se k večeři a co čert nechtěl, přijela místní policie se zapnutými majáky. Že by na večeři? Ze tmy se mimo tří uniformovaných policistů vynořují i tři domorodci. Domorodci si byli stěžovat, že táboříme údajně na jejich zanedbaném pozemku plném kamení. Rychle likvidujeme vypité Kollbergy , ale u piv se to nedaří. Naštěstí alkohol policisté přehlížejí. Jen kontrolují pasy a ptají se kde je Česká republika. Velitel eskorty vypadá velmi inteligentně a dokonce nám dává informace o městě Aiqiule, jeho historii, o tradičním strunném nástroji Charango. Domorodci jen tupě přihlížejí a žvýkají svojí koku. Ve finále policista místním vysvětluje, že jsme jeho kamarádi a že máme od něj povoleno zde tábořit. Domorodci s nepořízenou mizí ve tmě. Mezi tím velitelovi nabízím svoji misku a lžíci s českou večeří. Náčelník usedá na připravenou stoličku a pouští se do chutné večeře. K všeobecnému překvapení vše dojídá a chválí si českou kuchyni. Loučíme se a s přáním šťastné cesty i pobytu. Takto příjemně končí další náš bolivijský den při mojí již osmnácté cestě do této krásné jihoamerické země.