V letošním roce jsem se rozhodl vyměnit bolivijský vzduch za argentinský. Pátého ledna jsem proto s kamarády vyrazil na dlouhou, více než pětitýdenní cestu do Argentiny. Expedice měla za úkol zmapovat především lokality rodů Austrocactus a Pyrhocactus. Plni informací od českých i německých cestovatelů jsme přistáli po více než 14 hodinovém letu v Buenos Aires.
Jelikož naše cesta začínala v provincii Mendoza, museli jsme ještě přejet taxíkem na vnitrostátní letiště, kde jsme odbavili kufry, obdrželi palubní lístky a čekali na odlet do stejnojmenného hlavního města. Sedíme v letištní restauraci a dáváme si rychlé občerstvení. Mirek rozhodl, že mám vybrat peníze od ostatních členů výpravy. Skláním se proto pro svoji fototašku, kterou mám u nohy.
Bohužel, taška tam není!!! V tu chvíli jsem myslel, že je to jen zlý sen, protože právě v ní jsem měl vše důležité pro 5 týdenní pobyt v divočině. Rázem jsem přestal být majitelem veškeré fototechniky, telefonu s nezálohovanými daty, veškeré hotovosti různých světových měn. Majitele změnil i můj pas, platební karta, řidičák a další věci větší či menší hodnoty. Neměl jsem ani palubní lístek na let do Mendozy. A to do odletu zbývá pouhých 40 minut. Musel jsem rychle jednat.
Okamžitě jsem informoval hlídku policie. Z jejího laxního přístupu jsem však byl rozčarován. Proto jsem se alespoň snažil na místní policejní stanici získat potvrzení o okradení. To se mi nakonec povedlo, ale jen zásluhou toho, že jsem si ho sám vyplnil. Tento papír bude následujících pět týdnů jedinou mojí identifikací. Ani si neuvědomuji, jak bude pro mě důležitý, protože v policejní Argentině jsou kontroly dokladů na denním pořádku.
Letadlo do Mendozy stíháme jen tak tak, protože má zpoždění. Stále však koketuji s myšlenkou se vrátit zpět do chladných Čech. Toto trvá skoro 14 dní pobytu. Pomoc kamarádů, kteří se mnou cestují i kvalitní podpora z Čech moje myšlenky mění a já postupně měním svůj názor se vrátit, tedy zůstávám. A udělal jsem dobře, protože lokality austrocactusů i pyrhocactusů na nás čekaly z otevřenou náručí, tedy plné semen.
První lokalitou austrocactusů, kterou jsme chtěli navštívit, byla v provincii Mendoza lokalita převzácného Austrocactus ferrarii. Skoro celé dopoledne jedeme cestou necestou do pohoří Sierra de Tontal. Náš Renault Kangoo horko těžko překonává hluboké kaluže po intenzivních nočních deštích. Přijíždíme do pohoří Sierra de Tontal, stoupáme vzhůru, cesta je čím dál horší. Spravujeme si chuť na lokalitě nádherných Pyrhocactus aff. strausianus a Denmoza rhodacantha. Zbývá posledních 6 km. Bohužel cesta je stržená a naše auto na to nemá. Končíme. Tak jsem se na tuto miniaturu těšil, snad příště. Nikdy jsem tyto rostliny v reálu neviděl a představa, že ještě před 2 lety bylo 10 semen nabízeno za neuvěřitelných 500 CZK mne nenechala spát. A nebyl jsem sám. Stejně smýšleli i moji kamarádi. Proto jsme se rozhodli za 3 týdny se na tuto lokalitu vrátit z druhé strany pohoří, tentokrát od Uspallaty. Jak jsme si slíbili, tak jsme také učinili.
Do konce naší cesty zbývají již jen 2 dny a my znovu zkoušíme zdolat lokalitu v pohoří Sierra de Tontal. Vyjíždíme po 14. hodině z Uspallaty, teplota je stále přes 40 stupňů. Nejdříve jedeme po asfaltu, ale brzy se hlavní tah na San Juan mění v udržovanou prašku. Po 80km odbočujeme do Sierra de Tontal. Cesta je hrozná a naše auto má stále větší potíže. Několikrát musíme vozidlo opustit a hledat náhradní cestu mezi pichlavými keři. Konečně se cesta začíná zdvihat a my vjíždíme do úžasných údolí Sierry de Tontal. Krajina jako z pohádky. Stále stoupáme, až do výšky 2600 m. Mraky jsou všude kolem nás, teplota je pod 10 stupňů. A my nemáme ani bundu, vše jsme nechali v horké Uspallatě. Konečně GPSka ukazuje na skalky vedle cesty. Hurá na ně! Trochu mne však zaráží informace v knize manželů Sarnesových, že rostlin je tu strašně málo. Hned na prvních skalkách nacházíme rostliny této vyhlášené miniatury. Rostou ve štěrbinách skal, ale i v trsech nízkých keřů. Rostliny splývají s okolní vegetací, hledají se velmi špatně. Prozrazují je vždy plody, které trčí jako štětky z temene rostlin. Zkouším zralost plodů. Bohužel většina je bílých nebo hnědých. Zkouším proto odvrácený svah, mockrát se mi to už na mých toulkách po lokalitách kaktusů vyplatilo.
Znovu zkouším zralost semen na odvrácené straně kopce. Zde už mám více štěstí, nacházím plody s černými semeny. „Děkuji kytičko!“ Nahlas to říkám všem rostlinám, které mi dávají zralá semena. Nevím, jak se daří klukům, protože jsou někde v mlze na jiném kopci. Já jsem úspěšný a mám velkou radost, že i na této lokalitě je rostlin, ale i semen poměrně dost. Bohužel čas nás tlačí a my musíme tuto lokalitu opustit. Zkoušíme zastavit ještě o 2 km dále a rovněž zde nacházíme rostliny A. ferrarii. Tím dementujeme informaci manželů Sarnesových, že rostlin je tu málo a jsou zásluhou kaktusářů vysbírány. Rychle z hor pryč, začínají se honit mraky a déšť v této oblasti by byl pro naše auto smrtící. Cestu zpět nám zpestřují ještě divoké lamy guanako, které přebíhají přes cestu.
Zítra odjíždíme do Mendozy a odtud ranním letem do Buenos Aires. Bude to trochu nervák, protože se musíme stavit na českém konzulátu. Potřebuji pas na cestu domů. Sám pan konzul mi dělá pas. Dokonce mne vpouštějí na ambasádu před jejím otevřením. Je zde velký pohyb, protože má dnes přijet delegace z České republiky. Odjíždím spokojen, protože konečně po 5 týdnech mám svoji identitu. Poslední problém nastává ještě při odletu z Buenos Aires, kdy úřednice na imigračním nemůže pochopit, že do Argentiny jsem přijel na jiný pas než odlétám. Problém řeším znovu papírem od policie, o tom, že jsem byl okraden. I zde platí kulaté razítko. Adios Argentina, příště budu určitě pozornější, opatrnější i vnímavější…