Jak jsme hledali Pachypodium baronii

Je přesně polovina října a u nás se chystáme pomalu na oslavu Památky zesnulých, doprovázené sychravým počasím a já mám to štěstí, že přistávám společně se svými kamarády v hlavním městě ostrova Madagaskar.

Před obdobím dešťů nemají Pachypodia listy – P. bar. v. windsorii.

Po klidném letu Airbusu A 340.300 společnosti AirFrance a 11 hodinách letu sedáme v Antanarivu. Vítá nás 30 stupňové vedro a to je již pozdní večer! Kontroly na letišti nemají konce. Černí kontroloři prohlížejí každou kapsičku našich zavazadel. Nakonec nám za reklamní tužku stejně všechno nechávají, takže můžeme pokračovat v transferu z letiště na naše první ubytování. Je na pokraji Antanariva v pěkném campu. Cesta ve smogových mračnech byla vyčerpávající. Uléháme znaveni cestou i úředníky.

Aloe suarezensis vyniká krásným zbarvením listů (Diego Suarez).

Vstáváme brzy ráno, abychom stihli letadlo, které nás dopraví na úplný sever ostrova do města Diego Suarez. Na letišti znovu mnoho kontrol, včetně převažování všech zavazadel. Abychom nemuseli platit nadváhu, oblékáme se do všech těžkých oděvů a plníme kapsy vším těžkým. Já mám na sobě 3 bundy a sotva stojím, jak mne tíží naplněné kapsy! Při teplotě hodně přes 30 stupňů nemusím popisovat detaily. Úprk k letadlu je zde zcela normální, protože neexistují palubní lístky, často se stává, že na ty vzadu se nedostane místo a najíst dostanou jen ti, sedící vpředu.

V podrostu opadavého lesa jsme nacházeli zástupce rodu Adenia (Montaigne des Francais).

Po hodinovém letu plném turbulencí a poryvů větru se blížíme k přistávací ploše přístavního města Diego Suarez. Pilot má ohromné problémy, aby se trefil na přistávací dráhu, myslíme si, že se zaučuje. Konečně jsme na zemi. Spocení strachy vylézáme na letištní plochu, která vypadá jako větší náves. Je plná černých domorodců.

Aloe suarezensis, v pozadí Pach. baronii v. windsorii.

Nemůžeme ani jít, jaký fouká vítr, chápeme, proč se pilot nemohl trefit na přistávací dráhu. Zavazadla nám přivezly na paletě, rychle bereme každý své a tlačíme se mezi dotěrnými domorodci z letiště. Cestu nám dělá místní policistka pomocí elektrického obušku. Obušek funguje velice jednoduše – koho se dotkne, ten dostane elektrický výboj a odskočí, velmi účinné.

Cesta na lokalitu Pach. bar. v. windsorii byla velmi náročná.

Konečně odjíždíme mikrobusem z „letiště“. Cesta vede kolem malebného zálivu do hotelu za město. Hotel vlastní Němec Jorg Pareik. Několik čistých pokojů, tekoucí voda, kvalitní kuchyně, překrásný pohled na Indický oceán, to je vizitka tohoto Evropana. Netušíme, že to je poslední civilizované ubytování.

Horolezecký výstup na lokalitu Pachypodií jsme museli po pádu kamenů zastavit.

Ještě odpoledne, celí natěšení, vyrážíme na obhlídku okolní krajiny. Přímo nad hotelem se tyčí kopec Montaigne des Francois. Výstup na něj nám dává pořádně zabrat. Vidíme první Aloe, zde je to druh Aloe suarezensis. Stoupáme opadavým lesem, ve kterém na nás pokřikují neviditelní lemuři.

Pohled z hotelu na záliv u města Diego Suarez.

V podrostu nacházíme Euphorbie ankaraensis a viguerii, jsou zde i kaudexy Adenií, orchideje Enceoclades roseomaculatus a decaryanus a mnoho dalších, pro nás neznámých rostlin. Začíná se stmívat, takže se musíme vydat na zpáteční cestu. Vychutnáváme si ještě poslední pohledy na kvetoucí keře Cryptosteria madagaskarensis z čeledi Apocynaceae a hlavně pohled na baobaby rodu Adansonia, proti zapadajícímu slunci je unikátním zážitkem. Bohužel, rostliny, které jsme zde nejvíc hledali nám zůstaly prozatím utajeny – byly to Pachypodium baronii var. windsorii. Právě zde je typová lokalita, této malé variety nominálního druhu.

Najímáme auta i s řidiči a chystáme se na cestu za dalšími zážitky.

Ještě večer konzultujeme lokalitu této rostliny s majitelem hotelu Jorgem. Dostáváme přesnější informace o lokalitě, takže druhý den brzy ráno vyrážíme. Vstáváme velmi časně, protože polední teplota přes 40 stupňů je přímo likvidační. Znovu stoupáme trnitým bušem na kopce nad Diego Suarez. Celé tělo máme rozervané a zkrvavené od všudypřítomných trnů. Láká to i hejna dotěrného hmyzu. Domorodý průvodce, který nám byl přidělen, je jen slabým komparsistou, navíc se bojí velkých zebu, kteří se zde všude pasou, takže se drží raději vzadu.

Osmimetrové rostliny Pach. ruttenbergianum mezi městy Diego Suarez a Ankarana.

Několik prvních rostlin vidíme na pozemku Jorga, byly sem však přesazeny z okolních kopců. Jsou to skutečně exkluzivní rostliny. Všichni fotíme a obdivujeme zároveň. Těšíme se, že nějaké najdeme i na vrcholu kopce, kam se snažíme dostat. Další postup je velmi obtížný, protože vyšlapaná pěšina už dávno skončila. Snažíme se šplhat kolmo do kopce,kde náš dalekohled zahlédl první kvetoucí rostliny.

Plody místního ovoce jackfruit.

Zas jeden přejetý had…

Bohužel po několika desítkách metrů se pod Petrem utrhla skála. Aby nespadl na za ním jdoucí kamarády, snaží se jí alespoň trochu zbrzdit rukou. Kámen mu roztrhává ruku, ošklivě celou pohmožďuje a zároveň rozbijí GPS, kterou drží v ruce. Ta mu zachraňuje ruku, ještě před větším zraněním. Vidíme, že cesta tudy nevede a výstup vzdáváme. Je již skoro poledne a slunce atakuje zase čtyřicítku!!!

Kvetoucí Cryptosteria madagaskarensis (u Ambilobe).

Všichni doufáme, že při hledání nominálního druhu Pach. Baronii, budeme úspěšnější. Na lokalitu, která se nachází na východě ostrova, kolem města Mandritsara vede prašná cesta z města Amtsohihy. Cesta trvá celý den.

Pach. baronii – typová lokalita.

Pach. baronii, 3 hlavá rostlina – okolí Mandritsara.

Na cestě vidíme přejeté hady, ale prý nejsou jedovatí. Je jich tu skutečně mnoho, jak zjišťujeme při zastávkách a focení krajiny. Konečně přijíždíme do města Mandritsara. Zde na nás všichni koukají dost divně, když se stavujeme v místní restauraci, shromažďuje se před ní bezmála 100 černochů, kteří na nás vyjeveně koukají. Proto si dáváme jen jedno pivo a rychle balíme.

Jiná lokalita Pach. baronii.

Ubytováváme se v jediném hotelu, hned za městem. Zde se teprve dozvídáme, že bílí zde nebyli několik let, proto ten údiv. Abychom si místní získali, pořádáme pro místní elitu, kterou tvoří starosta, náčelník policie, stařešinové a další osobnosti města hostinu. Samozřejmě elektřina nejde, prý půjde až pozítří, takže vše je při svíčkách. Alespoň nevidíme na místní „speciality“.

Některé rostliny měly kaudex až 80cm v průměru.

Pivo je však studené a kořalka z místních zdrojů je taky k pití. Všichni jsou spokojeni, dokonce mnozí mají i dlouhé internacionální proslovy. Ivoš slibuje výstavbu elektrárny, podrobnosti prý řekne při příští návštěvě. Druhý den nám nic nebrání v prohlídce okolí. Vstáváme hned po rozednění, snídáme české sáčkové polévky a vyrážíme na okolní kopce. Znovu nám pomáhá dalekohled a místní domorodci.

Jihovýchodně od Mandritsary jsme nalezli i malou lokalitu Pachypodium rosulatum.

Vypravujeme se na skály, kde jsme identifikovali Pachypodium baronii. Po 2 hodinách k ním konečně dorážíme. Jsou v plném květu. Jejich kaudexy mají i 80 cm. Jedny z nejúžasnějších rostlin, které jsme na svých cestách viděli. Rostlin je zde několik desítek a každá se dá fotit. Jsou vždy jen na skalách, v jejich štěrbinách. Nikde jinde nerostou, protože pravidelné vypalování je mimo skály zničí. Stáří rostlin je určitě úctihodné. Polední slunce znovu pálí, tak se pomalu vracíme po skalnatém svahu zpět k autům a jedeme do stínu hotelu. Fakt to stálo za to.