Trny a trníčky

Přizpůsobit se drsným podmínkám xerofytních společenstev znamená také přizpůsobit se místním býložravcům. Na extrémních stanovištích rostou rostliny vždy přece jen o něco pomaleji a tlak ze strany všelikých „požíračů“ rostlin je tudíž větší. U většiny kaktusů je hlavní obranou přítomnost trnů. Mohou být velmi tvrdé a dlouhé – dřevité trny druhu Ferocactus rectispinus z Dolní Kalifornie dorůstají 25 cm. Popíchání takovým zařízením je sice bolestivé, ale obejde se bez následků. Mnohem horší jsou v tomto smyslu některé opuncie. Kromě „klasických“ trnů vyrůstají v jejich areolách i chomáčky jemňoučkých trníčků zvaných glochidie, které naopak zpětné háčky mají. Vlastní popíchání o takovou droboť není skoro cítit, ale postižené místo i po mnoha hodinách stále svědí a svědí (posléze začne hnisat).

Trny ovšem neslouží jen k obraně. Podílejí se na ochraně před suchem a teplem. U některých druhů vytvářejí hustou, obvykle světle zbarvenou síť, která pokrývá stonek a brání tak průchodu slunečních paprsků. Pod ní je ještě slabá vzduchová vrstvička, která stonek dokonale tepelně izoluje. Okrajové trny u Discocactus horstii jsou korkovité, a mají dokonce schopnost nasávat vlhkost z mlhy.

Někdy pomáhají trny také s rozšiřováním semen. Nedobrovolně se k těmto účelům propůjčují větší živočichové (pes, koza, člověk, lama ap.), jimž se do srsti nebo kůže zabodávají plody kaktusů např. rodu Tephrocactus nebo Opuntia.

časopis Vesmír, 2001